Nelly web

Zubař – noční můra ?! Ano, čas od času se člověk koukne do kalendáře aby se potěšil nebo naopak zhrozil toho, co ho v budoucnu čeká. A tak i já se koukám do svého diáře, který se mi někdy zdá nekonečný. Listuji a listuji a najednou mi povstanou všechny vlasy na hlavě, naskočí mi husí kůže a nevěřícně si protírám oči. Na listu totiž stojí: „Nela – k zubaři!“ V hlavě okamžitě naskočí vidina toho, jak si zubařka bere škrabošku, zubní vrtačku do ruky a škodolibě se na mě usmívá. Ke vší hrůze vidím, že mě to čeká už den na to. Ráno je opravdu velice vydařené. Jen od mamky asi 4x slyším: „Pořádně si vyčisti zuby!“ Říkám si, v čem je chyba a jestli opravdu vypadám tak nesvéprávně na to, abych na tak důležitou věc zapomněla. Už jen čekám, kdy mi bude chtít zuby vyčistit sama. Celou nervozitou ani nic nesnídám a pomalým tempem se vydáváme do města na „místo činu“. Před budovou, kde sídlí, jsem se už definitivně vzdala naděje, že uteču a tak statečně stoupám po schodech až do pátého patra. Tak trochu jsem vděčná za to, že tu není výtah – alespoň nebudu tak brzy na „nepřátelském území“. Pomalu otvírám dveře a ovane mě „vůně“ plomb a ústní vody. Ačkoliv čekárna zabírá veliký prostor, vidím, že ostatní se nejistě krčí u rohů zdí, nejčastěji pod věšáky, neustále netrpělivě poposedávají, dávají nohu přes nohu a povětšinou sledují smetí na podlaze. Chvíli sledují mně, ale potom se dál věnují svojí činnosti, totiž pozorování smetí. Také já si nejistě sedám mezi ně. Povzbudivě se na všechny usmívám, ačkoliv si v duchu říkám, jestli jim zrovna můj škleb pomůže. Na moment se zdá, že se atmosféra uvolnila, ale jen do chvíle, kdy se z ordinace ozve, všem dobře známá, vrtačka. Vsadím se, že si v tu chvíli každý představil sám sebe na křesle. Navíc vrtačka jako by neměla dost. Na chvíli vše ztichne a lidé v čekárně se uvolní. Je slyšet mírný zubařčin hlas: „Tak si vypláchni.“ A když už myslíme, že je drama za námi, ozve se vrtačka druhá, která má zřejmě za úkol dotyčného (nás) dodělat. Otevírají se dveře a dost nepříjemná sestřička křičí: „Slečna Szturcová!“ Tváří se přísně, skoro mám dojem, že si na mě brousí zuby. Zdá se, že jí těší děsit lidi vyvoláváním jmen. Říkám si, proč zrovna moje jméno musí tak zdůrazňovat a vzápětí už lituji, že sedím v obrovském křesle a proti mně je vyrovnaná řada vrtaček. Co je ovšem asi nejvíce znervózňující, jsou obrovské hodiny, které jsou zavěšeny přímo proti mně. Zubařka se na mě lehce zazubí a ptá se, zda nemám nějaké potíže. Slyším se odpovídat, že ne, ale v duchu si stejně pomyslím, že mi tam něco najde. Pevně zavírám oči a otvírám pusu – děsivá kombinace. Po chvíli slyším : „Všechno v pořádku, můžete jít.“ Nevěřím jí a tak na sestřičku vyjeveně koukám. Sestřička se pouze usmívá a podává mi kartičku. Najednou se mi už nezdá tak protivná a radostně vystupuji ze dveří do čekárny, kde jsou ostatní. Koukají na mě nevěřícně – zřejmě se jim nezdá, že bych ušla vrtačce, ale když odcházím, cítím, že jsem ostatním dala naději, že ten dnešní den přeci jen bude stát za pořádný úsměv.